Vejlet i s překvapením

19. listopadu 2011 v 10:09 | jeinnny |  On The Trip
Tak jo. První zápisek z Brna. Mýho milovanýho.
Řízky jsou obalený. Ale to je to poslední, o čem by se mi chtělo dneska psát.
Zábavnější byl včerejšek, kdy se ukázalo, jak moc velkej jsem srab. Což mi Mou nemůže odpustit.
Ráno jako každý jiný. Než se vyhrabu z postele ... Nakrmit Klenotku, nakrmit sebe, rozloučit se s rodinkou a hurá do Brna! Plán byl následující. Dojet k babičce co nejpozději, aby se o nás zbytečně nemusela starat. Nebylo to tak těžký, jak se nakonec ukázalo. Záchytné body: ulice Joštova s bytem Ashuleii, H&M na Svoboďáku, Petrov a co nás po cestě cvrnkne do nosu. To jsme ale nepočítaly, že uvidíme, koho jsme si nepředstavovaly ani v těch nestrašnějšíchh snech. Nebo aspoň já. Přecházíme přechod a v plce do mě Mou vrazí se slovy: ,, Dělej, otáčíme se! Mužák!". Hledím na ňu, ale nezbívá mi nic jiného něž se otočit, protože Mou už pronásleduje domnělou osobu. A fakt. Sám velký pan Mužák si to rázuje (hodně) svižným krokem ... kam asi. Mou za ním letí skoro jako smyslů zbavená. Jsem v šoku. Byl poslední na koho bych se byla schopná připravit. V očích Mou jsem viděla touhu dohnat ho a říct mu do očí ( ..jakej je *** asi ne). Tyto choutky jsem jí musela hodně rychle zatrhnout. V těchto věcech opravdu vždycky vyhraje superego. Jak mi Mou samosebou musela vyčíst. Ale to jsem prostě já. Nakonec se ztratil v davu. Naštěstí pro mě. Po tomto adrenalinovém vstupu jsme pokračovaly prohlídkou Brna. Na Petrově bylo krásně. Díky mé touze podívat se k tělocvičně, jsme se konečně dozvěděly kudy na Špilberk. Na Joštovu jsme došly, ale zůstalo nám nezodpovězené, v kterým domě vlastně bydlí. Hodně rychle zapadlo Slunko. Nečekaně. To by signál zvenout kotvy směr Lesná. Úplně poslední zastávka na trase bylo Tesco, kde jsme si koupily večeři. Nejhorší bylo najít po tmě zastávku devítky. Ale podařilo se. Jen tak ze srandy jsme se podívala na mobil a vidím 3 nepřijatý hovory od Helči. Jak jsem se za pár minut přesvědčila, babička měla strach, jestli jsem se neztratily. Jak nečekané. Ujistila jsem ji, že už sedíme v šalině a za chvíli budem doma. Po cestě ze zastávky jsme kupodivu nikoho nepotkaly. Plán nám vyšel na zlomek sekundy přesně. :) Byla jsme ráda, že si můžu sednout. Přeci jen celej den na nohách. Taky šťastná, že vidím Helču. Povídaly jsme si, dokud se nám nezačalo chtít spát. A taky možná proto, že nás ráno čekalo obalování řížků.
Fotky budou asi až večer, protože se mýmu foťáku nechce spolupracovat s počítačem, nebo naopak.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama