Těžkozapomenutelné okamžiky vol.1

12. prosince 2011 v 23:57 | jeinnny |  Trash

Ani netuším, kde začít. Stalo se toho najednou strašně moc.

Nikdy mě nenapadlo, že bych mohla fotit stužkáč. Ale co se nestalo, v neděli mi přišla SMSka od Maruš, že prej jí odpadl parťák a jestli bych nechtěla fotit s ní. Obratem jsem napsala, že jasně. Když jsem oznamovala mámě, že v pátek přijedu vlastně až v sobotu a jestli by pro mě nepřijeli k autobusu, dostalo se mi odpovědi, že klidně, ale musím si prej objednat externí blesk. Tak mám externí blesk, no. Příhoda externího blesku se kryje s povídáním o Mikulášské, takže o pár řádků níže pokračování. V pátek jsme úspěšně přežila školu, s Veruš, Dominičkem a Maruš další ze série pátečních obědů a rychlou návštěvu fotokroužku, ve kterém se Stojaník neobjevil. Začala jsem bejt docela nervózní. Při pohledu na ručičky hodinek blížících se nezadržitělně k číslu 7 jsem musela vypadat asi dost hrozně. Ale Maruš mě neustále uklidňovala, takže jsem to přečkala ve zdraví. Když bylo 18:35, došlo mi, že není kam utéct. Vydaly jsme se smerem Starý pivovar. Když nás přátelsky přivítala Liduška, všechno ze mě najednou spadlo. Vytáhla jsme foťák z tašky a mohlo se začít. Prostě jsme fotila, fotila a fotila. Až z toho je něco kolem 600 fotek. Doufám, že se ňjáký budou dát vybrat, jinak dostanu 5 z francouzštiny, jak mi oznámila paní Volková. Aha. Celej večer byl parádní. Už se těším na náš stužkáč. Bude nejlepší. Určitě. Když jsme odcházely o čtvrt na jednu (čistě z praktických důvodů, neb fotky by byly natolik kompromitující, že bylo stejně škoda baterky), vůbec se mi nechtělo spát, jak jsem očekávala. Večer-ráno jsme s Maruš zakončily hodinovou debatou o nesmrtelnosti brouka. Světlo zhaslo v 1:45. A v 8:55 zvonil budík, abych stihla autobus. Protože jsme si nenapsala v kolik dojedu, musela jsem na tátu čekat. Nevadí. Po příjezdu jsem pomáhala s cukrovím. A vůbec se mi nechtělo spát. Odpoledne jsem dostala strašnou chuť podívat se na Drive. Zase. Já ten film prostě miluju. Vydržela jsem do mé oblíbené scény a potom jsem prostě usla. A probudila se o pět hodin později. Vyspaná. Jako fakt.




Usínám nad klávesnící, ale ještě tu Mikulášskou besídku si musím zapsat. Mám pocit, že to byla nejlepší akce naší třídy. Asi (určitě) jí konkuruje ešče vejlet do Strážnice. Ale pro letošek - u mě dobrý! Osobně, víc než samotné vystoupení jsem prožívala chystání výzdoby, které si za krk vzala Verča a my jako třída jí kolegiálně pomáhali. ještě jednou -- nejlepší akce. Nevěřila jsem, co jsme byli schopni zvládnou během 2 a půl dne. Začalo to v pondělí. Díky hodnejm vychovatelkám se kluci mohli volně pohybovat po holčičím internátě. Což byla jedna ze zásadních věcí. Díky ní, mohli Dominiček a Vojta vybarvovat obří nápis MIKULAG 2011, který Veruš krásně nadepsala na narychlo koupenej baličák, kterej se až nepochopitelně těžko snášel ve všech obchodech. Díky Martinčinýmu taťkovi Veruš ešče mohla nakreslit nádherný postavy Mikuláše, čerta a anděla na obrovské kartony papíru. Oli, Monča, Martinka a kluci je pak vybarvovali. Já, Kája a Dominik jsme stříhali vločky. Domů jsme ten den jela v pět s tím, že bych teoreticky mohla píct perníky, ale více realisticky jsem viděla stříhání vloček. Pořád jich bylo žalostně málo na naše plány. Druhej den se do stříhání vloček zapojila celá třída. Všichni stříhali jak divý. Byl to suprovej pohled. Vloček přibívalo a přibívalo a my se přestávali bát, že naše plány nebudou reálné. Po vyučování vloček už bylo tolik, že jsem s Verčou a s Kájou mohly zůstat v Návštěvce a začít vázet vločkový závěs na hlavní schodiště školy. Šlo nám to nadočekávání rychle. A hlavně, vloček neubívalo. Což bylo nejvetší překvapení a my už plánovaly, co se zbytkem. - Rozházet mezi diváky? - Proč ne. - Ale zase, nebude toho škoda na pošlapání? - To je pravda ... Tak co teda s tím?! Už nevím, kdo dostal te šílenej nápad, ale to už je těď v podstatě jedno. Prostě jsme se rozhodly, že polepíme všechny okna na chodbách školy. Začaly jsme schodištěm a prvním patrem, v druhém patře nám pomohla Evča vracející se ze zpěvu. Vlastně už jen mě a Verči, páč Kája odešla do historických tanců s tím, že nám přijde ešče pomoct. Vločky jsme dolepila s Evčou, jelikož Verči už jel autobus. Pár vloček a já čekalo na Káju. Když jsme se jí dočkaly, bylo rozhodnuto vylepit zbytek i do přízemí a doma ešče něco dostříhat doma. Ráno jsem za pomoci Káji a Šárky vylepovala na zbytek oken vločky. Musela to bejt tajná akce. Ikdyž nechápu proč. Potom se Kája rychle převlekla za čerta a mohla začít pochůzka Mikuláše - bez Mikuláše po škole. Klárka si podvrtla kotník. Nějak se to začíná množit ty berlochodky. Ale hlavně, všichni už jsme s enemohli dočkat na večer. Ale ouha, jedna nepříjemńost se přeci jen objevila. Přes stříhání vloček jsme zapomněli, jak umístíme obří postavy na stěnu auly. Izolepou se to prej nesmí. A hřebíčky mi neprošly. Nakonec to Dominici vyřešili izolepou. A šla prej nakonec v pohodě dolů. Před zkoušou, která byla naplánována na čtyři, jsem si měla vyzvednou došlý externí blesk. Začalo pršet, což jsme zjistila až jsme byla venku ze školy a vracet se mi už nechtělo. Bohužel baterky nefugovaly, tak jsme se hnala za mámou zbytečně. Na zkoušku jsem přesto poslední nedošla. Zkouška byla vtipnější než samotný vystoupení. Zkouška orchestru - název predstavení. Nemělo to bejt vtipný a chtěli jsme se tím pobavit. Všechno se splnilo. A jsem za to ráda. Nakonec jsem spala u Kami. A domů nás vezl Vojta. Mohla jsme vstávat až v 6:45, ale stějně už jsem se jako vždycky vzbudila něco po páté. Ach ta síla zvyku. Ve škole si napsala písemku a hurá domů, vyspat se pořádně na stuškáč. A ešče před tím vyfotit mši v kostele. Mám fotky na stránkách Olomouckýho arcibskupství. Jupí.

A další důležitá věc. Týden před těmito událostmi jsme lítala po škole a fotila Týden bez závsilosti. Bylo to dobrý se úlívat ze začátků hodin. Ale fotky mohly bejt lepší. Třeba příště.

Ve středu přijede Maruš. Budem se probírat hromadou fotek ze stužkáče. Těším se moc! :) Ale ešče víc na Verčinu páteční oslavu plnoletin. Bude to bomba. Už mám konečně nakoupený dárky pro děcka ve třídě, což mě neskutěčně těší.

Dneska jsem měla velice sociálně zatíženej den. Pořád se mi někdo svěřoval. Jsem z toho docela unavená. ( A proto zrovna dneska píšu hodinu a půl tenhle zápis, že?) Fotky budou v samostatným článku, až si na ně najdu čas.

Jen tak mimichodem - T. Třeštíka proste nejde nemít rád:
- víkend jsem si sice naordinoval čistě odpočinkovej, v sobotu večer jsem se ale trošku splašil a rozhodl se, že si na stěnu přidělám takovou malou nástěnku.. Na jeden hřebíček. Ten pidi hřebíček do tý stěny zajel jak do vdovy, nástěnka se na něm kinklala, tak jsem vzal větší hřebíček. Ten tam šel taky lehce, tak jsem si přinesl hřebík. Při posledním úderu kladiva se všude zhaslo, vypnula se televize, jediný co svítilo byly jiskry co sršely okolo hřebíku ze stěny ven.. Nahodil jsem pojistky, funguje mi tak pětina bytu... A tak čekám na elektrikáře... V ložnici. Když jsem to psal Vojtovi z Pipes&Pints, který jsem měl v nefunkčním ateliéru fotit, odpověděl mi krátkou textovou zprávou - "Tímto Tě zbavuji funkce nástěnkáře - to byl poslední hřebíček." Ach jo.

konec příběhu o nepověšené nástěnce: přijel pan Vácha, co mi tu ty rozvody před necelým rokem rekonstruoval.. Ukázal jsem mu díru po hřebíku.. Zamračil se, podrbal se šroubovákem za uchem, pak vzal takovej malej majzlíček, rozmlátil stěnu okolo díry po hřebíku, chvili do toho koukal, pak začal zamyšleně chodit bytem, usrkávat čaj a něco hledat.. Pak za mnou přišel do kuchyně, a říká: "pane Třeštík, kontroloval jste pojistky?" - trošku dotčeně říkám že jasně, že přece nejsem blbej, že to bylo to první, co jsem udělal.. A on se tak připonasraně zeptal: "a kontroloval jste pojistky v OBOU pojistkovejch skříních? I v tý, co máte schovanou tady za těma otevřenejma dveřma???" Přivřel dveře, otevřel pojistkovou skříň, kterou jsem viděl podruhý v životě, jedním prstem to nahodil, všechno se rozsvítilo, začala hrát televize, naběhnul počítač... On se bezeslova zbalil, řekl si o dvě kila a že prej zasádrovat to přijde zejtra, že teď mu utíka fotbal... Ach jo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 cat power | 14. prosince 2011 v 22:22 | Reagovat

jáká je nejpůsobivější scéna Drive? ta výtahová?

2 jeinnny | Web | 24. prosince 2011 v 9:15 | Reagovat

Pro mě určitě tato - http://www.youtube.com/watch?v=Kq2a7MWbmJU&feature=related. Ale zrovna tento film je podle mýho nutný zkouknout celý a udělat si názor na celek.

3 Claire | 24. prosince 2011 v 17:01 | Reagovat

má oblíbená je výtahová. už když sem ji poprvé v kině, během miliontiny vteřiny na mě zapůsobyla. pocit něčeho vyjmečného. ale možná že je to přežitek. hledáme v drive něco více?
známá o tom napsala i článek: "byli sme v kině na filmu drive. On, nadšený, počtvrté. Já jsem u scény ve výtahu, kterou mi líčil jako nejlepší v dějinách kinematografie poslední dekády let, zuřila tak, že jsem skoro odešla ze sálu. Po závěrečných titulcí sem reagovala: "Vážně"? A on na to odpovídá "vážně"?. později jsem zjistila, že snímek sklízí vysoká ohodnocení a obdiv většiny kritiků a diváku, a i když záměr jsem snad pochopila názor jsem změnit nedokázala. a pak sme se trochu z legrace a trochu vážně hádali: on  znova "vážně"? ....
článek pojednával o recenzi na album Jane's Addiction. Nahrávku která sklízí na serverech negativní ohodnocení. Ona ji ovšem považuje za desku roku.

4 Justine | 24. prosince 2011 v 18:50 | Reagovat

to ona použila jen takovou vhodnou paralelu. Já myslím, že drive je skvělá pohádka o los angeles. dej si dohromady retro 80.let, michaela manna, buddhismus, celý to postříkej hektolitrem kečupu a dostaneš fairy tale about L.A. Krása

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama